.
"I love walking in the Rain, cause nobody
knows, I´m crying..."



ACTUALLY 3. 4. 2010:
►►► Přidána PRAVIDLA BLOGU - prosím čtěte
KDO MI SEM NAPÍŠE REKLAMU, TAK MU POŠLU VIRUS!!!

Strach a prázdno..? Ne, zmatek.

2. prosince 2010 v 23:09 | ©Loree |  Autorka
Už se vám někdy stalo, že jste zažili něco, co ve vás zanechalo hluboké stopy? Něco, s čím se i po dlouhé době neumíte vyrovnat? Zároveň byste se chtěli někomu svěřit, ale bojíte se...bojíte se, že se na vás bude dívat jako na blbce, který všechno strašně hrotí?
Vždycky jsem zastávala názor, že na blog osobní věci nepatří, ale na druhou stranu všude slyším jen, že blog je vlastně takový internetový deníček. A já mám zrovna dojem, že cokoliv, kde to ze sebe aspoň zčásti dostanu, mi pomůže.

Ať se snažím to brát co nejvíc objektivně, pořád jsem na stejném místě. Jsem právě ten typ člověka, který rád důvěřuje a málo prověřuje..a tak se už mnohokrát stalo, že jsem naletěla, že ti, kteří pro mě byli důležití mě podrazili a postupem času jsem přestala důvěřovat komukoliv..cizím, známým, i těm, kteří by si moji důvěru třeba zasloužili. Možná je to ode mě sobecký a nevím co ještě, ale nějak to neumím změnit. Právě díky tomu si připadám trochu víc sama než jindy, ale o to nejde. Problém je v tom, že mám problém. Problém vyrovnat se s něčím, je to sice už dlouho, ale nemám pocit, že by od té doby uběhl třeba jedinný den. Spousta lidí to nechápe, protože takovou situaci nikdy nezažili a možná budou mít to štěstí, že ani nezažijí. Jenom já pořád nevím jak z toho ven..Když už jsem odhodlaná si pokecat s kámoškou nebo s kýmkoliv mě blízkým na toto téma, tak mám vždycky pocit, že dotyčný ve mě vidí jen malé nevyvinuté dítě, které si něco bere příliš osobně a přespříliš to řeší.

A jak tak koukám, tak se ani tady nedokážu úplně vyjádřit. Hlavně to nehodlám konkretizovat víc než takto...už bych si připadala jako pod mikroskopem. Takže to asi uzavřu a zařadím na vrchol seznamu totálně nesmyslných článků..
 

Taky jste si všimli...?

27. října 2010 v 1:00 | ©Loree |  Web
...no, vlastně nevšimli :D Sem totiž nikdo nechodí (ani já, prosím pěkně). Ne, toto fakt není opakovaně trapný pokus o oživení blogu, já se jen děsně nudím. (teď si asi říkáte, že jsem vážně blázen, pokud to někdo čte) Měla bych jít spát, jelikož mám neuvěřitelný spánkový dluh za poslední měsíc a měla bych se jít učit na písemku, kterou píšu zítra - no vlastně už dneska - a pořád mám blbý pocit že nic neumím (no ještě aby, když jsem se nezačala učit). Ovšem jak je patrno z toho že tu cvakám do klávesnice tak nedělám ani jednnu rozumnou věc..a co je na tom nejlepší? Mě to totiž z neznámého důvodu připadá vážně vtipný...uff, doufám, že to vážně nikdo nečte :D
Tak abych tomuhle nesmyslnému článku přidala na té nesmyslnosti, tak tu uveřejním výsek dnešního rozhovoru se spolubydlícími - ať se taky pobavíte :D
► "zákeřná místa"
T: mám díru v kalhotech
(P se na něj podívá jak zkoumá díru mezi nohama)
P: Kam všude si doprdele šaháš!
T: No do prdele ne! :D
► "nový druh rostlin aneb co můžete čekat od kluka"
T: Ty prosímtě, kde koupím ty velkokapacitní růže?
P: ???
J: Říká se velkokvětý!
► "blbé otázky"
J: A co ti zas vadí?
T: Ale nic, ty mi vůbec neodpovídáš na otázky...ani na intimní ani na neintimní..
J: Když ty se vždycky ptáš tak blbě.. :D
T: Jak blbě?
J: No blbě..
T: Tak mi řekni jak se mám ptát, aby to nebylo blbě
J: Zkus se zeptat neblbě

Another me, another now..

13. července 2010 v 19:59 | ©Loree |  Autorka
Tak...
Jo, pěkně to tu zanedbávám...a mě to neva...toto je stejně blog s tak depresivní atmosférou, že se sem lidi nehrnou (taky fajn, člověk potřebuje aspoň někde trochu klidu - to byla hodně velká ironie). Napadlo mě, že bych si mohla opět někde postěžovat..tohle místo je v podstatě ideální, nebaví mě osobně zatěžovat normální lidi mými pitomými problémy (tak koho to taky zajímá? heh..) a tady? nikoho nenutím číst slátaniny, které píšu.
Dospěla jsem definitivně k názoru, že nenávidím číslo 13. Nejsem, nebyla jsem a nikdy nebudu pověrčivá, ale mě tohle číslo fakt nosí jen smůlu a problémy. A ani dnes to není poprvé, co se třináctého stalo něco vážného, co se nedá jen tak přejít mávnutím ruky a dnešní den se opět zapíše do mojí paměti pěkně výrazným písmem. Hm a další zjištění, nenávidím pocit, kdy si člověk myslí, že je všechno ideální - nikdy nebylo, není a ani nebude, ale i ten zanedbatelný chvilkový pocit, že je něco fajn, protože v tom případě se něco slušně řečeno posere a fest.. Zjištění číslo 3: Nenávidím, když dokáže nějaký blbec s klidem říct "ono bude zase dobře" NE, fakt zasse dobře nebude, protože jsou věci, které nejdou vrátit a vzpomínky na které se nedá zapomenout. Čekáte měsíc, rok, dva roky..několik let...a pořád se cítíte stejně mizerně jako tenkrát - tak kde je to "bude zase dobře.."??? Ve chvíli kdy se vám podaří s něčím naučit žít, přijde něco dalšího a znovu se úspěšne propadáte na dno..tak k čemu to je?
I never thought I'd feel this
Guilty and I'm broken down inside
Livin' with myself
Nothing but lies
I feel numb
I can't come to life
I feel like I'm frozen in time..
 


Horizont Snů - 13. kapitola

13. června 2010 v 19:43 | ©Loree |  Horizont Snů
Někde se stala chybička a já ještě nezveřejnila tuto kapitolu, která je na mém druhém blogu k mání už asi dva týdny :D
Pěkné čtení ;)
13. Kapitola

Somewhere I Belong..

10. června 2010 v 18:31 | ©Loree |  Linkin Park
Sice jen písnička...ale co...nic smysluplnějšího asi nepřidám. A když nad tím tak uvažuju, co vůbec má smysl? Where´s the place I belong???
***
***
(When this began)
I had nothing to say
And I get lost in the nothingness inside of me
(I was confused)
And I let it all out to find
That I'm not the only person with these things in mind
(Inside of me)
But all the vacancy the words revealed
Is the only real thing that I've got left to feel
(Nothing to lose)
Just stuck/ hollow and alone
And the fault is my own, and the fault is my own

Jsem divná nebo jo? :D

2. června 2010 v 20:24 | ©Loree |  Autorka
Tak já nevím. Skoro půl roku jsem byla v docela šílený časový tísni, pořád si jen stěžovala, jak na nic nemám čas a nic nestíhám. A teď? času hafo a v podstatě stejně nestíhám :D Ne to vážně nemá logiku.
Takovou dobu jsem se těšila na to jak rozjedu svůj první blog a zároveň se budu věnovat i tomuto ale nějak to není ono. Asi nejde prostě JEN TAK navázat a vrátit se do starých kolejí. Mě se nějak nechce, je spousta věcí který mě baví a kterým bych se mohla věnovat, ale asi nejlepší činností je vysedávání v křesle s mp3 v uších, pustěnou televizí a notebookem na kolenou. (=moje poznávací znamení, jak se vyjádřil můj táta :D)
Vlastní aktivitu bych přirovnala tak k bodu mrazu :D A nebo se můj mozek rozhodl dát si pauzu po dlouhodobém napětí, což je projevuje leností :D No, myslím, že už kecám dost velký blbiny, takže se jdu usadit ke své nejoblíbenější činnosti :D

Kam dál