.
"I love walking in the Rain, cause nobody
knows, I´m crying..."



ACTUALLY 3. 4. 2010:
►►► Přidána PRAVIDLA BLOGU - prosím čtěte
KDO MI SEM NAPÍŠE REKLAMU, TAK MU POŠLU VIRUS!!!

Prosinec 2010

Strach a prázdno..? Ne, zmatek.

2. prosince 2010 v 23:09 | ©Loree |  Autorka
Už se vám někdy stalo, že jste zažili něco, co ve vás zanechalo hluboké stopy? Něco, s čím se i po dlouhé době neumíte vyrovnat? Zároveň byste se chtěli někomu svěřit, ale bojíte se...bojíte se, že se na vás bude dívat jako na blbce, který všechno strašně hrotí?
Vždycky jsem zastávala názor, že na blog osobní věci nepatří, ale na druhou stranu všude slyším jen, že blog je vlastně takový internetový deníček. A já mám zrovna dojem, že cokoliv, kde to ze sebe aspoň zčásti dostanu, mi pomůže.

Ať se snažím to brát co nejvíc objektivně, pořád jsem na stejném místě. Jsem právě ten typ člověka, který rád důvěřuje a málo prověřuje..a tak se už mnohokrát stalo, že jsem naletěla, že ti, kteří pro mě byli důležití mě podrazili a postupem času jsem přestala důvěřovat komukoliv..cizím, známým, i těm, kteří by si moji důvěru třeba zasloužili. Možná je to ode mě sobecký a nevím co ještě, ale nějak to neumím změnit. Právě díky tomu si připadám trochu víc sama než jindy, ale o to nejde. Problém je v tom, že mám problém. Problém vyrovnat se s něčím, je to sice už dlouho, ale nemám pocit, že by od té doby uběhl třeba jedinný den. Spousta lidí to nechápe, protože takovou situaci nikdy nezažili a možná budou mít to štěstí, že ani nezažijí. Jenom já pořád nevím jak z toho ven..Když už jsem odhodlaná si pokecat s kámoškou nebo s kýmkoliv mě blízkým na toto téma, tak mám vždycky pocit, že dotyčný ve mě vidí jen malé nevyvinuté dítě, které si něco bere příliš osobně a přespříliš to řeší.

A jak tak koukám, tak se ani tady nedokážu úplně vyjádřit. Hlavně to nehodlám konkretizovat víc než takto...už bych si připadala jako pod mikroskopem. Takže to asi uzavřu a zařadím na vrchol seznamu totálně nesmyslných článků..